O 17. listopadu

Zamyšlení o jednom svátku. Se snahou o vyhnutí se politickému hledisku. Prostě jen o svátku jako takovém.

Poměrně dlouho jsem přemýšlel, jestli mám svůj názor na 17. Listopad prezentovat. Ale uplynulo poměrně dost času na vychladnutí hlav na obou stranách, tak jsem si řekl, že ano. Vůbec nehodlám hodnotit jednotlivé aktéry nebo způsob „oslav“. Jde mi jen o svátek jako takový.

Původně byl i v našem státě tento den označován jako Mezinárodní den studentstva. Překvapilo mě, že si spousta lidí myslí, že jde o nějaký název z pera komunistických vůdců z let 1948 – 1989. Tento den byl totiž za Den studentstva vyhlášen v Londýně již v roce 1941. Stalo se tak na památku uzavření českých vysokých škol a hlavně devíti popravených českých studentů (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert) a dalších 1200 studentů odvlečených do koncentračních táborů v roce 1939. Proč k tomu došlo, je všeobecně známé (alespoň jsem si to myslel).

Vše začalo již 21. Října 1939, kdy se konala tichá demonstrace k připomenutí vzniku Československa. Tuto demonstraci na Václavském náměstí v Praze brutálně potlačila okupační správa za použití pořádkové policie a jednotek SS. V Nezábranské ulici došlo k zabití pekařského dělníka Václava Sedláčka a v Žitné ulici k postřelení Jana Opletala. Ten střelnému poranění břicha podlehl i přes okamžitou pomoc na klinice prof. Arnolda Jiráska. Němci požadovali skryté převezení Opletalových ostatků na Moravu, odkud pocházel. Oproti tomu studenti plánovali smuteční pochod městem. K pohřbu nakonec došlo 15. Listopadu a jednalo se prakticky o poslední projev manifestačního odporu proti německé okupaci Čech. Hitler následně osobně nařídil, aby byl každý další projev odporu nemilosrdně potlačen vojenskou silou a osobně rozhodl o popravě studentských předáků a uzavření VŠ.

Po válce prezident Beneš symbolicky 17. Listopadu 1945 podepsal dekrety 122 a 123 o zrušení německé univerzity v Praze a německých technických škol v Praze a Brně. Respektive k tomuto dni tyto dekrety vstoupily v platnost.

A právě k připomenutí těchto událostí procházela 17. Listopadu 1989 Prahou studentská demonstrace. Řádně svolaná, povolená a spoluorganizovaná SSM. Až když studenti nedodrželi trasu, zasáhla bezpečnost. Tím neříkám, že zásah byl v pořádku. Nesnažím se ani snižovat význam demonstrace jako takové. Jen předkládám fakta.

Důsledkem toho mají na světě Mezinárodní den studentstva a u nás Den boje za svobodu a demokracii. Nechápu, proč vypadla zmínka o studentech a nechápu ani to, že lidé nevědí, proč se ten den vlastně slaví. Že to neví děti a starší lidé, budiž. Ale že to neví ani studenti? Vždyť se jich zeptejte sami nebo si najděte výsledky pouličních průzkumů. Popřípadě si v archivu najděte průzkum ČT.

Jedni na rovinu řeknou, že neví, protože to bylo dávno a dějepis je nezajímá, že jde o den vzniku ČSR, že mají zkoušky a tak se o to nezajímají, občas někdo věděl o listopadu 1989. O událostech z roku 1939 u Hlávkovo kolejí, smrti Opletala (natožpak Sedláčka), popravě studentů, o studentech zavlečených do koncentračních táborů s nálepkou návrat nežádoucí nic. Nic!

Jak je to možné? Nevím. Proč si studenti nechali ukrást svůj svátek? Také nevím.

Svátek studentů degradoval. Degradoval na svátek druhé kategorie (vždyť obchody mohou mít otevřeno) a málokdo ví, proč se vlastně slaví (spíše neslaví). Podle mého názoru za to můžou hlavně studenti a rektoři Vysokých škol. Tím, že nepřipomínají význam tohoto svátku. Jejich svátku.