Můj pohled na dobu po roce 1620. Tak trochu i na Tovaryšstvo Ježíšovo, konkrétně Koniáše. Jirásek ani Havlíček by z toho asi radost neměli.
Také si pamatujete schizofrenní situace na základní škole? Nejprve v hodině dějepisu žák slyší, že po bitvě na Bílé Hoře nastala doba útlaku českého živlu, poněmčování, útrap a ústrků. No, a potom jde na hodinu českého jazyka a dozvídá se, že v (podle dějepisu) období největšího útlaku a germanizace vznikají literární a hudební perly českého umění, že jde o zlatou éru rozvoje českého jazyka. Dobu, kdy kvete české umění, vznikají národní spolky, staví se Národní muzeum i divadlo. Jak je to tedy možné?
Podle mne se jedná o jeden z důsledků prezentace bitvy na Bílé Hoře a následného vývoje celé společnosti. Včetně popravy českých vůdců rebelie. Ano rebelie. Celé naše Stavovské povstání vedla skupinka osob za nezájmu společnosti. Zaštiťovali se vzletnými slovy o Českém království, ale sami mluvili německy. Mluvili o náboženské svobodě, ale sami určovali svým poddaným, jak se mají modlit a ke kterému Bohu. Mluvili o obětech, ale sami seděli v Praze a většinou nehodlali obětovat ani Tolar ze svého. A slavně tragická bitva? Řada omylů, dodnes papouškovaných a tím se stávajícími pravdou. Předně - zpočátku nešlo o bitvu, ale pouhou šarvátku. Když to tak nějak přerostlo, část stavovského vojska odmítla bojovat, protože jim byl dlužen žold. Nešlo ani zdaleka o nějakým způsobem národní armádu. Šlo o žoldnéře, kteří bojovali jako profesionálové.Po bitvě byl Ferdinand II. překvapen vývojem událostí. Jeho katolické armády byly unavené a hladové, oproti tomu se blížil spojenec vzbouřenců Bethlen Gábor s Uherskými oddíly. Navíc se bitva odehrála před opevněnou Prahou. Pravda, hradby byly poněkud zchátralé, ale katolická vojska nedisponovala obléhací technikou. A ani zásobami na blížící se zimu. Pražští měšťané a Židé ihned po bitvě nabídli panovníkovi finanční obnos, umožňující pokračování v boji. Proto je útěk krále Friedricha Falckého překvapením. Stejně jako vzdání se Direktoria na milost a nemilost vítězi. Kolem bitvy je ale další řada tradovaných nepřesností. Například Moravský pluk Šlikův. Jindřich Šlik byl profesionální válečník. A proto nebyl na rozdíl od svého strýce Jáchyma Ondřeje souzen a odsouzen, ale byl přijat po konvertování ke katolicismu do císařského vojska jako důstojník a později generál. Moravané v jeho pluku byli lancknechti naverbovaní v Sasku a Duryňsku, tedy Němci. Moravany byli nazváni, protože jeho zřízení a naverbování zaplatily stavy na Moravě. A vzhledem k tomu, že se v roce 1621 u Kroměříže důstojníci tohoto pluku jménem mužstva domáhali dlužného žoldu, těžko obstojí tvrzení, že padli do posledního muže.
Poprava dvacetisedmi členů direktoria - 21. června 1621. Úmyslně nepíši českých pánů, ale členů direktoria. Direktorium byla jakási vláda o třiceti členech - deset členů za panský, vladycký a měšťanský stav. Pánové byli mezi poravenými pouze tři - Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Popravených šlechticů nižšího stavu bylo šest a zbytek byli měšťané. Popravených mělo původně být 29. Ale jeden - Martin Frauwein z Podolí spáchal ve vězení sebevraždu a Janu Theodoru Sixtovi byl trest těsně před jeho popravou změněn. Mimochodem Karel I. z Lichtensteinu navrhoval panovníkovi 39 rozsudků smrti z jedenašedesáti zatčených osob.
Dočítáme se, jaká to byla tragédie pro Čechy a český jazyk. Pravda je ale taková, že horní vrstvy mluvily německy už za Přemyslovců. Natožpak za Jagellonců nebo Habsburků. A prostí lidé mluvili česky po Bílé Hoře stejně jako před ní.
Dalším oblíbeným tématem je působení Tovaryšstva Ježíšova - jezuitů. Ano, po bitvě na Bílé Hoře mu byla svěřena rekatolizace. Ale rekatolizace prováděná výukou a ne násilím. Všichni známe pátera Matěje Antonína Koniáše - známého to paliče knih. Pravda je taková, že z jím zabavených 30.000 knih jich bylo teatrálně spáleno jen několik. Zbytek byl pečlivě uložen v biskupském archívu. A většina jich byla po "opravě" vrácena majitelům. Oprava spočívala v odstranění nebo úpravě závadného textu. A za knihy zabavené zcela, byla Koniášem poskytována náhrada v podobě "nezávadné" literatury. Porovnejme si to s Kalvínem v Ženevě nebo obrazoborectvím protestantů za vlády Friedricha Falckého. Ale známe i jiné jezuity - Josefa Dobrovského, Bohuslava Balbína, Martina Středu, Jakuba Kresu a další. Ano tito zastánci a mnohdy tvořitelé českého jazyka byli jezuity. A jezuitským žákem byl každý student Univerzity Karlovy. Nechci tvrdit, že působení Jezuitů bylo jen kladné. Ale démonizovat je za každou cenu asi také není záhodno.
Takže rozvoj české literatury v osmnáctém a devatenáctém století, stejně jako rozmach umění jako takového není v Evropě nic ojedinělého. Stejně jako rozmach národního a národnostního cítění. Ten také není českou specialitou. Je to fenomén, který tehdy zasáhl celou Evropu.
Defakto se jednalo o protichůdný stav, než který zažíváme dnes. To, že se dnes Evropa unifikuje, je věc jiná. Podle mého názoru to nebude trvat dlouho a proběhne cosi, jako druhé národní obrození. Ale to už by byla jiná kapitola. A jak to dopadne s Evropou nechci ani domýšlet.
Ale abych tu germanizaci a dobu temna nějak shrnul, použiji cizí myšlenku. Jak mi totiž řekl jeden moudrý muž - Národní divadlo v ilegalitě nepostavíte.
