Odsun nebo vyhnání?

Občas se mě někdo zeptá, zda souhlasím s odsunem po II. sv. válce. Když se zajímám o historii Jáchymova. Tedy prakticky německého města v německé části Čech. Tak jsem to zkusil vysvětlit tady.

Nejprve bych chtěl podotknout, že pojmy jako Čech nebo Němec v dnešním významu přineslo až nacionalistické vzepětí na počátku devatenáctého století. (Koneckonců – název Němec bylo jakési konstatování skutečnosti – nemluví po našem = je pro mne němý. I proto se v dějepise učíme o vpádu Pasovských, o bavorském králi, saské selské válce.) Do té doby byli všichni prostě poddanými českého panovníka. Německé kolonizátory do Čech pozval Přemysl Otakar II. jako vítané obyvatele. Církevní řády šířily vzdělanost, řemeslníci přinášeli nové postupy a hlavně se zalidnilo pohraničí. Čili panovník předešel tomu, že by si z území Čech nějaký soused odkrojil kousek území nebo že by se cizí vojsko nepozorovaně objevilo v nitru Čech. A vůbec mu nevadilo, že mluví německy. Hlavně němčina jako taková stejně neexistovala až do Lutherova překladu Bible. Každá oblast mluvila svým dialektem (a tak je to prakticky i dnes). Stačilo, že obyvatelstvo platí daně, poslouchá zemské zákony a nerebeluje. Nikoho nezajímalo to, odkud jste, ale co umíte a nabízíte. Za Rakousko-Uherska se převážně německé části Čech staly průmyslovým srdcem celé monarchie. Nesouhlasím ale s tím, že za to může německá nátura a bez Němců by to nešlo. Umožněno to bylo zásobami hnědého uhlí v těchto lokalitách. Tedy surovinou, která byla hybnou silou průmyslové revoluce.

Po vzniku ČSR se cesty Němců a Čechů začaly nenápadně a pomalu rozcházet. A to vinou obou národnostních skupin. Němci byli zbaveni výhody „prominentní“ části obyvatelstva státu a byli postaveni na úroveň do té doby poněkud upozaďovaných Čechů. Češi zase na druhou stranu postupovali poněkud necitlivě v oblastech do té doby 100% osídlených německým obyvatelstvem. Navíc nová vláda slibovala vznik autonomních oblastí, národnostní rovnost a další. Nic z toho se nestalo a navíc TGM tlačil na vznik československého národa, čímž by zcela změnil poměr národnostních skupin v ČSR (Slováci byli počtem až na třetím místě za Čechy a Němci).

Navíc udeřila hospodářská krize a ta v ČSR nejvíc dopadla právě na Němce jakožto majitele převážné části průmyslových podniků. Souběh všech těchto faktorů vedl k tomu, že Němci začali poslouchat radikální členy svého národa a nakonec přijali „spasitele“ z Německa. Brzy prozřeli, ale to už bylo pozdě i pro ně. V novém Německu se znovu cítili být „občany druhé kategorie“.

Po válečných hrůzách začalo období, na které dnes nikdo nemůže být hrdý. Naplánovaný odsun se na mnoha místech změnil v odplatu toho nejhrubšího zrna. Přesto si myslím, že nešlo jednat jinak. Po vyhánění Čechů ze Sudet, vytváření čistě německých oblastí v Protektorátu, útlaku, koncentračních táborech, poslouchání plánů o likvidaci národa atd. si nedovedu představit další soužití Čechů a Němců v jednom státě. Živě vidím ústrky ze strany Čechů, odplácení, mstu za skutečné i domnělé viny. Nebo si někdo dovedete představit, že se vrátíte z koncentračního tábora a budete se potkávat s německým sousedem? Že budete spolupracovat v rámci jedné vesnice? Nebo že vám nebudou vadit dvojjazyčné názvy v oblastech s německou menšinou? Na druhou stranu vidím selhání státu v tom, jak odsun nakonec proběhl, v tom, že byla aplikována kolektivní vina. Do odsunu spadli i antinacisté věznění za války v koncentračních táborech, osoby, které si ponechaly občanství ČSR (respektive protektorátní příslušnost) a další.

Myslím, že sedmdesát let po skončení války a odsunu německých obyvatel by bylo na čase udělat za minulostí tlustou čáru a nechat ji historikům a nadšencům. Přestat si nadávat, kdo co zavinil a udělal. Vždyť kolik lidí, kteří to vše pamatují a ví, jak co bylo, je dnes naživu? Čím jménem si to vzájemně vyčítáme? Ano, je namístě říci, že nebylo vše správné a spravedlivé. Ale to v lidských dějinách nebylo nic. Proč nezačít spolupracovat, vzpomínat na to, co bylo dobré a co se povedlo?