Jsme národ Švejků?

Moje zamyšlení nad vojenskou historií Čechů. Trošku i můj pohled na Jaroslava Haška a postavu Švejka. 

Často se setkávám s tvrzením, že Češi jsou národem Švejků, že mají holubičí povahu nebo že bojovat neumí a raději se hned vzdávají. Myslím, že větší nesmysl v našich dějinách hned tak nenajdeme.

Od prvopočátku našich dějin obklopovaly Českou kotlinu národy, které se zde snažily uchytit a vytlačit nebo asimilovat Čechy. A přesto se našemu národu podařilo uhájit právo na sebeurčení a udržet se v srdci Evropy. Mimochodem - holubičí povaha - Keltové a Slované byli vždy obávanými protivníky. Kelty zmiňuji proto, protože se osobně domnívám, že obyvatelé naší země nejsou Slovany, ale mixem Slovanů a Keltů. Nejde mi totiž na rozum, že by si v době stěhování národů při příchodu Slovanů nevšiml pryč táhnoucích Keltů. Ani Germáni na západě, ani Římané na jihu. A pokud by si Slované své místo měli vybojovat, asi by si toho také někdo všimnul. A tehdy zde usazené keltské kmeny se zcela určitě nevypařily.

Ale zpátky k nebojovnosti Čechů. Prvopočátkem státních útvarů na našem území byla Sámova říše, která existovala asi v letech 624 - 659. Do té doby se zde vyskytovaly pouze jednotlivé slovanské kmeny, které byly víceméně v područí středoasijských Avarů. Kupec Sámo, který byl rodem Frank je nejprve sjednotil a díky tomu vymanil z Avarského područí. Zároveň se ale musel postavit hrozbě od Franků, kterým tehdy vládl Dagobert. Při bojích s Avary i Franky Slované používali taktiku, kterou dnes označujeme za partyzánskou. Pronikali hustými lesy do týlu nepřátelských jednotek, udeřili a rychle se stáhli zpět do lesů. Dokázali tak porážet mnohem početnější oddíly nepřátel. Frankové nakonec vtrhli do České kotliny třemi proudy a oblehli pevnost Wogastisburg. Po třídenním obléhání vypukla bitva, ve které byli Frankové poraženi. Kde tato pevnost ležela, dodnes ani netušíme. Nicméně pověst českých kmenů jako válečníků byla od té doby taková, že Frankové tento pokus v dohledné době již neopakovali.

Dalším, kdo prověřil bojovnost Čechů byl až Karel Veliký - franský král a první císař. V roce 791 bojovaly české kmeny na jeho straně proti Avarům. Ale protože nějak nehodlaly žít v rámci Franské říše, brzy se ze spojenců stali nepřátelé. V roce 805 tak došlo k tažení proti Slovanům a bitvě u Canburgu. Češi vzdorovali tak dlouho, až vojsku Karla Velikého došel proviant a muselo se tak stáhnout. Zde jsou zajímavé dvě věci - šlo o první vojenský neúspěch Karla Velikého a objevilo se další neznámé hradiště. Canburg ležel kdesi na soutoku Ohře a Labe. Při jedné šarvátce měl padnout Lech (nebo Lecho či Becho). Nevíme ale, zda šlo o jméno nebo titul. Určitě to ale nebyl bratr praotce Čecha. :-) (Mimochodem - Canburg je jediná historická zmínka o českých kmenech mezi Sámovo říší a první zmínkou o Mojmírovi v roce 833.) O rok později již Frankové pod vedením Karla Mladšího zvaného Pipin (druhorozeného syna Karla Velikého) slavili jakýsi úspěch. Aby v zemi nepropukl hladomor, podřídili se Češi nakonec k placení tributu. Ovšem neexistují zprávy, že by tribut byl někdy zaplacen a Češi i nadále zůstali vojensky neporaženi.

Boje prvních Přemyslovců s cizinci i mezi sebou v době formování Českého státu jsou asi všeobecně známou věcí. Tehdy Čechové jako nejsilnější z místních slovanských kmenů vyloženě projevili svou holubičí povahu a nebojovnost. Také díky tomu Přemyslovci vytvořili a uhájili svůj stát na rozdíl od např. Polabských nebo Pobaltských Slovanů.

Svou nebojovnost Češi prokazovali i nadále. Vladislav II. nahradil v erbu Čech přemyslovskou plaménkovou orlici dnešním lvem. Tento znak měl získat za vojenskou pomoc císaři Fridrichu I. Barbarossovi při jeho tažení do Itálie. Konkrétně za bitvu u Milána roku 1158, kde Vladislav II. v čele české družiny osobně zastavil  protiútok Milánských, který předtím rozdělil německé vojsko. V této bitvě mimochodem získalo erb mnoho českých šlechtických rodů (z Pardubic, z Choustníka, z Budova, Pětipeští z Chýš, atd). Český kníže získal kromě nového erbu hlavně královskou hodnost. Nám by mohlo být vcelku lhostejné, zda panovník bude kníže či král. Ale v mezinárodním měřítku Češi získali obrovskou prestiž.

Další projev nebojovnosti našeho národa přináší král železný a zlatý Přemysl Otakar II., husitské války, válka Třicetiletá, Sedmiletá válka, Prusko-Rakouskáa a další bitvy a války. Je zvláštní, že nebojovní Čechové byli vždy vyzdvihováni svým velením i nepřítelem pro statečnost. Velkého věhlasu dosáhli Češi při protinapoleonských válkách. Václav Radecký z Radče byl generál a náčelník štábu Karla Filipa ze Schwarzenbergu. Právě Radecký vypracoval plán Bitvy národů u Lipska a Schwarzenberg všemu velel. Od obou to byl heroický výkon - sladit prodichůdné plány tří panovníků. Rakouský císař František I., ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Vilém III. byli spojenci pouze z donucení.

Během první světové války byly české oddíly ceněny všemi státy zapojenými do konfliktu. Obávané Československé legie na všech frontách tvořili dle práva vlastizrádci. A přesto právě jejich členové položili základy novodobého státu. V Rusku Česká družina bojovala proti Čechům na straně Rakousko-Uherska např. 2.7.1917 u Zborova. Ve Franci Rota Nazdar bojovala proti Čechům na straně Německa a Rakousko-Uherska a stejná situace byla na Italské frontě. Nutno podotknout, že název Československé legie vznikl až po válce. Do té doby byly tyto oddíly známé jako Revoluční dobrovolná vojska. Vysoká vyznamenání Češi dostávali na všech stranách a frontách, ale zastávali i vysoká velitelská místa. Škoda, že jejich úsilí i oběti na všech stranách a frontách byly zneváženy jedním jediným člověkem. Jaroslav Hašek byl opilec, bigamista, anarchista s protisocialistickým postojem, který navzdory svému anarchismu dobrovolně narukoval do armády. V Rusku se dal zajmout a vstoupil do České družiny. Zběhl k Rudé armádě a stal se politrukem. Tedy další životní obrat o stoosmdesát stupňů. U Samary bojoval proti Československé legii a dokonce byl prý odpovědný za popravu svých bývalých spolubojovníků z Legie. Po válce se do roku 1920 skrýval v Rusku. Do Čech se vrátil s úkolem organizovat komunistické hnutí a se stranickým zákazem pití alkoholu. Ani jedno nesplnil. Ačkoliv byl celkem plodným spisovatelem, je znám hlavně jeho román o Švejkovi. A právě tento román dodnes převrací pohled na naše ozbrojené sbory i vnímání historie našeho národa.

Vidět je to i na jednotkách na bojištích druhé světové války. Dodnes je slyšet hlasy, že se Češi vzdali, že se sklonili. Nic není vzdálenější pravdě! Ano, po Mnichovu jsme se zdánlivě sklonili. Ale zdaleka ne všichni. Měli jsme opevnění - nedostavěné. Měli jsme letectvo - na dvojplošnících. Měli jsme spojence - zradili nás. Ano i Rusko - měli jsme s ním smlouvu o pomoci. Ta ale měla přijít až PO pomoci od Francie a Anglie. Nehledě na pakt Molotov-Ribbentrop - defacto spojeneckou smlouvu Stalinovo Ruska a Hitlerovo Německa. Nebýt letců v Bitvě o Anglii, Československého praporu v Tobruku, 1. československého samostatného praporu v Rusku a hlavně atentátu na Reinharda Heydricha, nebylo by ani odvolání podpisů pod Mnichovskou dohodou a znovuobnovení Československa po Druhé světové válce. Mimochodem atentát na Heydricha byl absolutně ojedinělý útok na představitele nacistické moci během celé války. Ano, rozpoutal teror, ale vzbudil i obrovský celosvětový ohlas. Nebýt těchto vojenských a civilních obětí, nebylo by Československa.

I dnes jsou naši vojáci ceněni ve světě více než doma. Jsme přeci národ Švejků. Tudíž to nejsou hrdinové, ale žoldáci. Nejsou to hrdí nástupci vojenských tradic od vzniku státu, ale vrazi neviných. Vždyť jsme národem Švejků. A proto neznáme členy 601. skupiny speciálních sil v Prostějově, Útvaru rychlého nasazení u Policie ČR, jednotky SOG (prapodivně rozpuštěné a pošpiněné v roce 2009). Nevíme, že Milan Štěrba zahynul při záchraně svých kolegů v roce 2008 v Afghanistánu (je to první  v boji padlý voják ČR od konce II. sv. války). Nechápeme, že proti zlu je potřeba bojovat hned, jak se objeví a nečekat až přijde až k nám. Jsme přece národ Švejků.

Ačkoliv v cizině cenění, doma vysmívaní a přehlížení. Neméně často obětovaní cizí pravdě a cizím zájmům. Vojáci České republiky a všech předcházejících státních útvarů. Vnímaní jako neschopní hlupáci díky jedné jediné knize. Celkem smutný závěr.