Povídání o osobě známé ve světě více než doma. Méně oblíbeným, ale přesto uznávaným je snad jen v Itálii.
Osoba hraběte Radeckého je dokladem vztahu našeho národa k velikánům vlastní historie. Co na tom, že vždy vystupoval pročesky, vždyť přece sloužil Habsburkům. A to v dnešních Čechách znamená, že není hoden vzpomínky. Nebo nedejbože pomníku.
Jeden z nejlepších vojevůdců 19. století spatřil světlo světa na zámku v Třebnici 2. listopadu 1766. Nejprve na sebe upozornil v Osmanských válkách, kde se stal pobočníkem maršála Laudona. Poté bojoval proti revoluční Francii a působil i v severní Itálii. Od roku 1809 byl náčelníkem stálého generálního štábu. Vzhledem k tomu, že se snažil zmodernizovat armádu a k obyčejným vojákům se choval vskutku otcovsky, byl u nich značně oblíben. Méně již u zkostnatělých členů vysokého velení, takže v roce 1812 na svou funkci rezignoval. O rok později se stal velitelem štábu Karla Filipa Schwarzenberga. Zde vypracoval plány Bitvy národů u Lipska - místa porážky Napoleona Bonaparteho.
V roce 1829 byl Radecký odsunut na post velitele Olomouce - tehdy pevnostního města. Byl sice ověnčen slávou, ale zároveň si nadělal řadu vlivných nepřátel svým přístupem k obyčejným vojákům a reorganizačními snahami. I v Olomouci byl velmi oblíbený - díky zlepšení sanitárních podmínek města, vysoušením mokřadů, ale hlavně svým přístupem k vojsku i civilnímu obyvatelstvu.
V roce 1831 byl znovupovolán do Itálie a byla mu udělena hodnost polního maršálka (1836). V této době mu bylo již sedmdesát let. Úspěšně čelil vojskům Karla Alberta - sardinského krále i italských revolucionářů. Na jeho počest a k oslavě jeho vítězství složil Johann Straus starší slavný Radeckého pochod.
Vojenskou kariéru ukončil v roce 1856 po úctyhodných 72 letech služby - tedy ve věku devadesáti let. Zemřel o dva roky později v Miláně poté, co si při pádu zlomil krček stehenní kosti. Ačkoliv si přál být pohřben doma v Čechách, uzavřel smlouvu s Gottfriedem Pargfriederem - svým mecenášem, která to neumožnila. Vzhledem k tomu, že Radecký se staral více o své vojáky, než o své účty, byl značně zadlužen. A Pargfrieder mu nabídl uhrazení dluhů za možnost pohřbít Radeckého v Kapucínské kryptě ve Vídni. Toto si prosadil František Josef I. kterého měl Radecký na starosti v době svého působení v Itálii. Ten se také postaral o rozšíření oblíbeného pokrmu Radeckého - smaženého řízku. Tento pokrm si Radecký oblíbil jako místní specialitu v Miláně. Jen strouhaný sýr nahradil strouhankou a telecí maso vepřovým.
Známý Radeckého pomník na Malostranském náměstí byl odhalen v roce 1858 naproti Kavárně Radetzky. Na tomto pomníku stál maršálek na štítě, který neslo sedm vojáků z celé monarchie. Jako mnoha památníkům se i tomuto stalo osudným vyhlášení Československa. Navíc se do domu naproti nastěhovalo velvyslanectví Itálie. A italský velvyslanec každý den koukal na památník muže, který oddálil sjednocení Itálie. Právě žádosti Italů byly vítaným důvodem demontáže pomníku. Ten je dnes umístěn v lapidáriu. Radecký přece sloužil Rakousku a Habsburkům, takže si pomník nezaslouží. Alespoň v Čechách ne.
V posledních letech sílí snahy o znovu instalaci pomníku, ale to by Češi museli překročit vlastní stín. Zapomenout na domnělé i skutečné křivdy, odhodit Bílou Horu, Lipany, Mnichov, rok 1968 a další události z dějin. Říci si co bylo, bylo a hledět do budoucna. Pak se snad i náš národ naučí vážit si velikánů vlastních dějin bez předsudků.
Národu, který si neváží svých hrdinů hrozí, že nebude žádné mít, až je bude potřebovat.
